Když jsem se poprvé v životě setkala s etiketou bio byla jsem ještě malá, culíkatá holka, co se nějakou záhadnou shodou okolností dostala do prodejny se zdravou výživou, kde s intenzivním zaujetím sledovala všechny ty podezřele vyhlížející boby a zrníčka a taky mámu, jak lomila rukama, že je to všechno strašně drahé. Od té doby se toho hodně změnilo. Culíky už nenosím a bio potraviny nejen že přestaly být výsadou specializovaných obchodů, ale staly se novým módním trendem propagujícím zdraví a podporu lokální produkce a ekonomiky. Hlavním “bio argumentem” tak je, a vždy byla, etika – dejte vale hypermarketům a potravinám, na jejichž rozbor potřebujete diplom z chemie a podpořte svoje zdraví i místního farmáře tím, že si koupíte jeho čerstvé ovoce. Jelikož si ale za podobné rozhodnutí musíte často poměrně citelně připlatit, objevily se spekulace o tom, jestli celý bio fenomén není náhodou jen dalším chytrým marketingovým trikem, jak lidem odlehčit peněženku. Podobné pochybnosti se nejčastěji objevují ve spojení právě s čerstvou zeleninou a ovocem, protože u nich, narozdíl od trvanlivých výrobků, nemusí být bio/nebio rozdíl hned patrný.

Hlavní výsadou bio výrobků obecně by měla být jejich vyšší výživová hodnota a absence všech možných syntetických aditiv, které jsou dnes bohužel již víceméně ve všech potravinách. Bio fenomén, v zahraničí známý jako organic, má dlouhou tradici, ale opravdu populární začal být až v posledním desetiletí. Lidé mají o “organické“ produkci lepší povědomí a stále více ji nakupují. Mnoho současných studií se tak dnes zaměřuje na to zda-li představa, že je bio ovoce a zelenina zdravější, odpovídá skutečnosti a srovnávají jejich výživové hodnoty s těmi u běžných plodin. Závěry se dost liší. Většina přehledových studií se potýká s problémem, že definice bio kritérií se během let měnila a že se také zásadně váže na zemi původu. Dosavadní závěr je nicméně takový, že bio a nebio ovoce a zelenina jsou po výživové stránce víceméně totožné (Dangour et al. 2009). Jediným konzistentně prokazatelným rozdílem je vyšší podíl vitaminu C a nižší obsah dusičnanů v bio produktech (Lampkin 1990). To je poměrně překvapující zjištění vzhledem k hojně proklamovaným přínosům, které mají bio suroviny mít pro lidské zdraví a probouzí to v člověku podezření, že nakonec možná opravdu jde jen o marketingový trik. Já si ale troufnu tvrdit, že to tak není, protože kvalita ekologických produktů nespočívá ani tak v zastoupení živin jako spíše toxinů a chemikálií.

Podíl živin v potravinách, obsah vitamínů, minerálů a stopových prvků je samozřejmě zásadní věc pro výživu organismu. Na co se ale kocept bio výrobků zaměřuje především, je způsob pěstování a chovu. Ekologičtí zemědělci nesmí podle zákona používat žádná chemická hnojiva, geneticky upravované plodiny, ani jiné nesmysly, musí obdělávat půdu tradičním způsobem a tedy hnojit hnojem a kompostovat. K boji se škůdci a plevelem přistupují prventivně a v případě nouze s nimi zatočí pomocí mechanických metod. Bio zemědělci také kladou důraz na to, aby půdu nadměrně nevyčerpávali a používají tak tradiční postupy osevu a orby, které jsou šetrné jak k životnímu prostředí, tak k finálnímu produktu (BIO spotřebitel 2011, Ekologické zemědělství 2011). Koupí bio potravin tak jednak podporujete ekologické, tradiční a léta ověřené způsoby pěstování plodin (taky vidíte toho starého pána s koněm při východu slunce, jak rukou hladí pšeničné klasy a pak se narovná, aby nasál tu krásnou letní vůni? Ptáčci zpívaj, máma peče buchty…prostě obrázek jak z jehovistické Strážné věže? :D), ale hlavně máte záruku toho, že spolu s vitamíny a minerály nebudete svoje tělo zásobovat i nebezpečnými chemikáliemi nebo uměle upravovanou DNA. To potvrzují i studie ukazující, že množství pesticidů a herbicidů je v bio ovoci a zelenině značně nižší než v běžně pěstovaných plodinách, narozdíl od obsahu přirozeně se vyskytujících antioxidantů, kterých je v bio surovinách naopak více (Winter and Davis 2006).

Zkrátka já osobně se domnívám, že koncept BIO není ani podvod, ani pouhý marketingový trik, ale cesta jak k lepšímu zdraví, tak k metodám šetrnějším k našemu životnímu prostředí. Všechno, co kdy sníme naše tělo nějakým způsobem zpracuje a pokud si s něčím neví rady (což se děje s víceméně každou synteticky vyrobenou sloučeninou), začne s tím dřív nebo později bojovat v podobě nemocí, autoimunitních reakcí a podobně. Všechny kultury mají kolem jídla, jeho pěstování a přípravy vybudovanou složitou tradici nejrůzněších rituálů a filosofií (pravila antropoložka :)). Většina z nich potom chápe potravu v širším kontextu vztahu člověka k prostředí, v němž žije a věří v různé formy rezonance těla s přírodou prostřednictvím toho, co jíme (Pitchford 2002). Všichni a všechno jsme totiž nakonec vyrobení ze stejných látek a jsme součástí koloběhu prvků, které nabírají různé formy, aby se mohly později zase rozložit a složit v něco jiného. Z tohoto pohledu tedy opravdu jsme to, co jíme a také to, co “jedí” rostliny které konzumujeme. Otázka živočišné stravy a podmínek chovu zvířat je potom zásadním tématem samo pro sebe a budeme se mu zde určitě věnovat později.

Když tedy dojde na rozhodnutí, zda-li si připlatit za bio nebo ne, já osobně se vždycky zamyslím nad tím, komu a jak svým výběrem prospěju. Za prvé sobě, protože svému tělu dopřeju lepší variantu potravy prostou přidaných chemikálií a jiných obludností, za druhé lidem, kteří praktikují tradiční, šetrnější zemědělské metody (a pravděpodobně mají svojí práci rádi, protože jinak by neměli poměrně byrokraticky i jinak náročnou bio výrobu zaměřenou na kvalitu) a za třetí mě vždycky tak napadne – do čeho vlastně takovou koupí investuji? Nové boty nebo kabelka, s těmi můžu občas někde dělat parádu, ale jen do doby, než mě přestanou bavit. Jejich hodnota je tak dost relativní a pomíjivá (to je moudrosti, co?:)). Kvalitní jídlo má oproti tomu dalekosáhlé a dlouhodobé dopady na moje zdraví, tělo, mysl a planetu a za co jiného má větší smysl si připlatit?

ZDROJ:

BIO spotřebitel. 2011. Co to je BIO. BIOspotřebitel.cz (online) URL: http://www.biospotrebitel.cz/biospotrebitel/sekce/215/biospotrebitelcz/chci-znat-bio/co-je-to-bio. Vyhledáno dne: 20. 5. 2011.

Dangour  A. D., S. K. Dohia, A. Hayter, E. Allen, K. Lock and R. Uauy. 2009. Nutritional quality of organic foods: a systematic review. American Journal of Clinical Nutrition 90: 680-685.

Ekologické zemědělství. 2011. Základy ekologického zeměděství. Ústav zemědělské ekomoniky a informací, Ekologické zemědělství (online) URL: http://www.agronavigator.cz/ekozem/default.asp?ids=926&ch=24&typ=2&val=926. Vyhledáno dne: 20. 5. 2011.

Lampkin N. 1990. The wider issues. in Organic Farming, pp. 557-611. Ipswich, Suffolk: Farming Press. In Williams Ch. M. 2002. Nutritional quality of organic food: shades of grey or shades of green? Proceedings of the Nutrition Society 61: 19-24.

Pitchford, P. 2002. Healing with WholeFoods: Asian Tradition and Modern Nutrition; Third Edition. Berkeley: North Atlantic Books.

Williams, Ch. M. 2002. Nutritional quality of organic food: shades of grey or shades of green? Proceedings of the Nutrition Society 61: 19-24.

Winter, C. K. and Davis, S. F. 2006. Organic Foods. Journal of Food Science 71(9): 117-124.