Tak jsem si nedávno dělala takovej malej průzkum ohledně toho, co lidi zrovna nejvíc trápí a co nejvíc řeší, panč mě to jakožto toho životního kouče dost zajímá. No a hádejte na co jsem přišla? Že tady mezi náma plave strašná spousta úžasnějch rybiček, co jsou moc krásný, plný vědomostí a potenciálu, ale vůbec to o sobě nevědí. Co víc, nejen že maj pocit, že nejsou dost dobrý, ale ještě jsou i často přesvědčený, že myslet si o sobě hezký věci, je vlastně dost nafoukaný. A tak se podceňujou, drží se zkrátka a nakonec se v tom svým životě tak nějak plácaj, lapaj po dechu… jsou prostě jako ryby na suchu.

Kdysi jsem někde četla strašně krásnej příběh o indickým žákovi, kterej říká svému učiteli, „Mistře, je tolik věcí, kterých chci dosáhnout, které chci zažít! Ale není to ode mě příliš smělé? Vždyť kdo jsem já, abych měl tu drzost domnívat se, že je tu vše pro mě, že mám na to na vše právo?“

Učitel se na žáka podíval a řekl, „Chlapče, vidíš tady tu květinu? Vidíš, jak je vysoká a krásná? Jak se otáčí za sluncem, rozevírá svůj květ, přijímá jeho teplo a vláhu země? Jak dává všemu okolo radost právě tím, jak je nádherná a jak voní? A myslíš, že tahle květina někdy prosí boha o svolení? Že se ptá, zda není moc troufalá, když využívá svůj plný potenciál a roste do krásy? Že o sobě pochybuje? Nikoli. Protože květina ví, že je dílo boží. Ví, že její jedinou úlohou je zářit a být dokonalá, jelikož právě k tomu byla stvořena. Ty, jsi chlapče, jako ta květina. Ty jsi také božská bytost. Proto jdi a oslav boha tím, že budeš tím nejlepším, kým můžeš být!“

To je hezký, viďte?!:)

Tak si vezměte třeba všechny, co teď zoufale hledaj práci a že je dneska takovejch rybiček teda fakt hodně. Většinou maj pocit, že nemaj co nabídnout a že ta jejich pozice snů stejně neexistuje a pokud jo, tak pak rozhodně nečeká na ně. Co si budem povídat, ono to dneska nemáme lehký. Ale to jsme koneckonců neměli přece nikdy. A tak je sice možná pravda, že je krize a že je těžký se bít o to svoje místo… ale možná v tom to právě celý vězí. Že se pořád o něco bijem. Že bojujeme a jdem tak proti namísto naproti tomu, co bysme chtěli. Snažíme se vecpat do škatulek, který vytvořil už někdo před náma a máme tak nevyhnutelně pocit, že se furt něčemu nebo někomu přizpůsobujeme. Navíc si myslíme, že na tom nejde nic změnit. Že prostě pravidla jsou jednou daný a hotovo (přiznejte se, kdo to tak má?!;). A tak ohýbáme záda, opouštíme svoje sny a místo abysme rostli vzhůru jako ta květina, hrbíme se někde v koutě.

Ale abyste si nemysleli, že si tady teď jen tak hraju na děsně chytrou, tak vám povim, že já jsem to měla úplně stejně. Vloni jsem se slavnostně vrátila z Bradavic s titulem „Mástr of sájenc“, na kterej jsem byla teda patřičně hrdá a místo abych si to svoje zakončení jedný velký životní etapy pořádně užila, proplesklo mě zjištění, že už vlastně nejsem student… a že teď teda už asi musim bejt jako dospělá nebo co?! No jo, jenže to mě nikdo za celý ty roky (19 let!!) studia nenaučil! Naučili mě hledat knihy, číst knihy, zpracovávat knihy, případně o tom psát a pár dalších věcí, o kterejch jsem si myslela, že jsou užitečný… ale na pohovorech se brzo ukázalo, že v tomhle přesvědčení evidentně žiju sama.:D

Až jsem pochopila, že jít hlavou proti zdi nemá smysl. Odpoutala jsem se od představy, že člověk musí být „oficiální“, seriózní, že musí „vyhovovat profilu“ a začala jsem si tvořit vlastní pravidla. Začala jsem být přirozená, psát obecnou češtinou, smát se jen když mi něco přišlo vtipný, otevřeně řikat, že něco neumim nebo netušim, ale že zase naopak umim a vim něco jinýho… a hádejte co? Ono to funguje!

Lidi totiž milujou, když před sebou vidí někoho opravdovýho. Někoho, kdo se jako ta květina nebojí napřímit a rozkvést, protože prostě ví, že přesně od toho tady na zemi je! Od toho, aby byl sám sebou a byl tím rád.:)

A proto se, rybičky, přestaňte podceňovat. Tím totiž nepomáháte ani sobě, ani nikomu jinýmu. My všichni se na svět rodíme jako bytosti naprogramovaný na úspěch a štěstí. Proto po nich taky tolik toužíme. Je to náš přirozený účel a cíl. Jsme tady proto, abysme dělali to, co milujeme, co nás baví a o čem sníme… protože jedině tak dáváme věci do pohybu, inspirujeme ostatní, pomáháme… jedině tak jsme to opravdu my. Tak se nebojte, skočte do toho oběma nohama (ploutvema) a ukažte světu co ve vás je! Uvidíte, že v tom umíte plavat líp, než jste si mysleli.;)

Pár praktických mouder na závěr:

• Zaměřte se na věci, který umíte a který vám jdou a ty potom rozvíjejte a utužujte! Obráceně je to blbost, panč to vás akorát naštve.:)

• Vykašlete se na škatulky. Vytvořte si svoje! Přesvědčte lidi, že umíte něco, co potřebujou, jenom o tom do teďka nevěděli.:)

• Pokud třeba hledáte práci (ale jde to aplikovat i na jakoukoli jinou věc), zeptejte se sebe sama, jak by vypadal váš ideální pracovní den a vaše vysněná práce? Všechno si to napište a buďte u toho jako malý děti. Žádná cenzura! Chcete bejt princezna a nebo policajt? Tak jima buďte! Uvidíte, co se začne dít, když si tu možnost vůbec připustíte…

• Nevzdorujte svým snům ani touhám! Jsou vaší přirozeností, který se stejně nikdy nezbavíte, tak se jim radši poddejte a směřujte vždy za tím nejlepším. Zasloužíte si to (a to jakože dovopravdy!:).

• Nikdy to nevzdávejte! Pokud to, co děláte teď, z nějakýho důvodu nefunguje, zkuste to jinak. Třeba Edison, ten musel sestrojit 10 000 nefunkčních žárovek, než se mu ta jedna konečně rozsvítila! No, a vidíte, kam to chlapec dotáhl… (moje máma sice trvdí, že to byl pěknej lump, co zničil Nicolu Teslu, ale těch 10 000 žárovek fakt sestrojil!):D

P.s. Taky byste konečně chtěla mít fakt ráda sebe sama? Tak pak určitě vyzkoušejte můj kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY!;) Najdete ho TUHLENC, hned dole pod videem a úplně ZADARMO (no, fakt!;)! 

 www.karolinadobrovska.cz