31. Srpen 2014 14

O kamarádství, vnitřních démonech a o Buddhovi v každym z nás

IMG_1651

Milé rybičky. Dneska si budeme povídat o kamarádství. O tom, jak moc je hezký, skvělý a důležitý a někdy taky zcela a totálně na pěst.:D To se má totiž tak, že jsem minule měla takovou menší katarzi (rozumějte hysterickej cholerickej záchvat), protože ano, i my ryby tohle míváme a možná dokonce častějc, než by se zdálo.;) Uvědomila jsem si ale díky němu spoustu důležitejch věcí. O přátelství, o lidech, co je mám tak strašně ráda, ale hlavně sama o sobě. No, a teď vám to všechno řeknu. Krutou a nahou pravdu bez okolků, tak se připravte, pančto poteče krev!:D

To se má tak. S někym se kamarádíte celý léta, který jsou tak dlouhý, že už si ani nepamatujete, že by to někdy bylo jinak a už vůbec si neumíte představit, že by to někdy mělo bejt jinak. Protože ten člověk je tu pro vás vždycky, když potřebujete podržet, vobejmout, slyšet, že všechno bude zas dobrý… Ale i když třeba chcete jen tak s někym vyrazit někam na vejlet.

A vy ho máte rádi nejenom proto, že je vám oporou a že vám vždycky připomene, kdo doopravdy jste, ale taky proto, jakej je doopravdy i on sám. Že je hodnej a krásnej člověk, se kterym je legrace a kterej obohacuje váš každodenní život tisíce různejma způsobama právě „jenom“ díky tomu, jakej je, jak přemejšlí a v co věří.

Prostě kamarádi jsou boží! Vo tom žádná!:)

Jenže ono má to přátelství i svojí odvrácenou stránku. Ona je totiž ta vaše nejlepší rybička nejenom vaší velikou oporou a spojencem, ale často taky ohromnou výzvou a sokem. Člověkem, kterej vám odráží vaše nejhlubší strachy a mindráky. No, a rázem se z toho, koho máte tolik rádi, stává někdo, koho chvílema velmi mírně řečeno nemáte rádi ani trošičku.:D

IMG_0835

Budu k vám upřímná, rybičky. Psát tenhle článek pro mě neni nic jednoduchýho. Taky proto ho píšu postupně a na etapy a vůbec mi to celý trvá děsně dlouho. Ale když jsem se rozhodovala, jestli se do něj vůbec pustit, uvědomila jsem si, jak moc je důležitý bejt v životě opravdovej. Neukazovat jenom to, co chcete, aby bylo vidět, ale i ten zbytek. I všechny ty zklamání, „selhání“, obavy, slzy a vzteky naběhlou žílu na čele. Protože to je nakonec to, co z vás dělá člověka (případně rybu :).

Zkrátka nedávno se mi přihodilo, že jsem sledovala jak to jedný mojí dobrý kamarádce všechno tak krásně jde, jak je úspěšná a jak se jí to všechno daří… A najednou jsem se přistihla, že to ale vůbec nesleduju ráda. Že namísto toho, abych si řikala, jak je to super a jak jí to přeju, tak si řikám, „To není fér! Já chci taky! Ať jde do háje!“

Žádná radost, žádný nadšení… Normální, regulérní vztek jako blázen!

A jak jsem si uvědomila, co vlastně cítim, tak nastala totální panika. „Ježisimarjáááá! Néééééé, co jsem to za člověka?! Já svojí kamarádce závidim, že je úspěšná! Já jsem špatnej člověk! Ona by určitě nikdy nic takovýho necejtila! Za tohle určitě jednou shořim v pekle!“

A jasně, že mě hned napadlo, že ježiši, co bláznim, dyť to je přece v pohodě, každej někdy závidí nebo žárlí, ale to jsou přesně takovýty kecy, který ve chvíli, kdy jste tou emocí nasáklý až do morku kostí, fakt nechcete a neumíte slyšet!

A tak jsem to obrečela. Ponořila jsem se do myšlenky, že jsem zlej a špatnej člověk, co shoří v pekle. Nechala jsem se tim pohltit a asi hodinu jsem brečela ve sprše jako malá holka. Nad tim, jak je svět nespravedlivej. Nad tim všim, co se mi nevede a nedaří. Nad tou divnou bolestí, která mi tlačí na hrudník jako nějakej obří balvan… Ale nakonec vlastně nejvíc nad tím, jak strašně krutá jsem sama k sobě. Jak i přes to, čim se živim, že učim lidi, aby se měli rádi a všemu tomu hrozně věřim, tak pořád dokážu naprosto nemilosrdně plivat sama sobě do tváře. Jak nejsem schopná příjmout fakt, že moji vnitřní démoni jsou úplně stejně moji jako všechny ty „dobrý“ věci, který v sobě nosim. Že já jsem já v dobrym i ve zlym.

IMG_20140819_171905

A eště když to teď píšu, tak mi trochu tečou slzy, rybičky moje zlatý, protože v tom to celý vězí! Mít rád sám sebe ani tak neznamená umět uznat, že jste něco zvládli, že jste v něčem dobrý. To samozřejmě taky, ale… Umět uznat, že jste něco nezvládli, že vám něco nejde… Že žárlíte, zuříte, závidíte a někdy třeba dokonce až nenávidíte a i přes to vědět, že to je v pohodě, že to nic nemění na tom, kdo jste… TO je vopravdová láska k sobě sama!

Lidi mívaj pocit, že „duchovní člověk“ je někdo, kdo neni nikdy v životě smutnej, uraženej nebo třeba naštvanej, protože už ho tyhle věci tak nějak míjej. Ale pravdou je, že i moudrejm, spirituálním lidem bejvá úplně stejně na houby jako vám… Jenom se to nebojí říct. Oni ty svoje vnitřní démony neschovávaj, ale naopak je ukazujou světu. Nebojí se napřímit, podívat se vám do očí a prohlásit, „Hele, já jsem taky jenom vobyčejná lidská bytost!“

Se všema kostlivcema ve skříních se to má totiž tak, že jsou úplně nejděsivější těsně před tim, než tu skříň otevřete. To proto, že člověk se nejvíc bojí něčeho neznámýho. Něčeho, co si ve svý hlavě maluje jako POTENCIÁLNĚ  strašně děsivý. Jakmile ale na vás ten bubák vypadne, jakmile ten svůj strach odhalíte, dáte mu podobu a jméno, tak se ho většinou bát přestanete. Teprve tehdy totiž vidíte, že ta obří, děsivá vobluda je ve skutečnosti jenom ňákej malinkej a celkem neškodnej pytlíček kostí.:)

IMG_20140819_171956

Já vim, že je tenhle článek dlouhej. Ale on je dlouhej schválně. To, co vám v něm chci předat, je totiž hrozně důlěžitý.

Mít sám sebe rád a bejt „dobrej člověk“ je vlastně hrozně jednoduchý, když je všechno pořád boží… Když VY jste pořád boží. Jenomže vy nejste. Nebo teda jasně že jo,:) akorát že jsou chvíle, kdy vám to tak nepříjde. A to je NORMÁLNÍ. TO JE V POŘÁDKU. Život není o tom snažit se být dokonalej a navždycky se zbavit všeho negativního. Život je o tom naučit se s tim, co nás děsí a konfrontuje, pracovat. Neutíkat před tim, ale naopak to prožít a pak to rozpustit láskou.

Buddha byl přece taky jenom člověk, rybičky! A byl to právě Mara, jeho největší pokušitel a vnitřní démon, díky kterýmu nakonec dosáhl osvícení a dneska nám tak v lotosovym květu vysedává po bytech.:) Já, vy.. My všichni v sobě nosíme Buddhu… Stejně jako Maru a na tomhle stavu se nikdy nic nezmění.

Černá a bíla. To je naše podstata. To, kým jste navenek záleží jenom na tom, jak moc necháte jednu barvu vpít se do druhý. Ať už je ale vaše mysl spíš světlejší a nebo tmavší, za vašim Buddhou bude vždycky stát Mara a za Marou zas Buddha.

No, a na konec pár praktickejch rad jak na to, když vás zavalí emoce, se kterejma si nevíte rady.

Rybí návod jak zpracovat negativní emoce:

  • Neutíkejte. Prožívejte! Ignorací toho, co cítíte, nic nevyřešíte. I když se totiž zdá, že tim tu emoci rozpustíte, že na ní zapomenete, tak ona ve vás zůstává. A stejně jako ten kostlivec ve skříni bude jen čekat, až se zase někdy přiblížíte, aby začala hrůzostrašně chrastit a mohla vás děsit. Na nic proto nečekejte a otevřete ty dveře rovnou. Teďka hnedka.
  • Dovolte si být „špatný“. Položte se do myšlenky, že jste „špatnej člověk“, ať už to znamená cokoli. Obrečte to. Vyřvěte to ze sebe! Příjměte možnost, že nejste dokonalý. Uvidíte, že se vám strašně uleví. Zjistíte totiž, že se vlastně vůbec nic neděje. Že i když třeba zrovna někoho nesnášíte nebo vás někdo vytáčí, tak to vůbec nic nemění na tom, jak moc milující bytost z podstaty jste.
  • Obejměte svoje démony a rozpusťte je láskou. Představte si všechny svoje strachy a vnitřní démony jako ustrašený, malý děti, kterejma ve skutečnosti jsou… A obejměte je! Pochovejte to rozklepaný rybátko ve svý teplý náruči a řekněte mu, že je všechno v pořádku. Že je v bezpečí a vůbec nic se mu nemůže stát. Zahrňte ho láskou, kterou tolik potřebuje a ukolíbejte ho ke spánku.
  • Mluvte o tom! Řekněte, co se ve vás odehrává někomu, kdo je vám blízkej, kdo vás pochopí. Vezměte ho za ruku a poproste ho, jestli by za těma kostlivcema nešel s váma. Vědomí, že nejste sami, až se budete nořit do něčeho, čeho se bojíte, vám neskutečně pomůže! Představte si to skoro jako takovou bojovku. Ve dvojici jste se jako děti taky vždycky báli míň než když jste byli sami, no ne? Tak vidíte!;)

Pusu

P.s. Taky byste konečně chtěla mít fakt ráda sebe sama? Tak pak určitě vyzkoušejte můj kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY!;) Najdete ho TUHLENC, hned dole pod videem a úplně ZADARMO (no, fakt!;)! 

 www.karolinadobrovska.cz

14 komentářů k článku O kamarádství, vnitřních démonech a o Buddhovi v každym z nás

  1. Holky, všechny vás zdravím a držím palce. Momentálně (to jako třeba posledních pár hodin :o)) jsem vcelku vyrovnaná a v klidu, ale měla jsem potřebu vám vyjádřit obdiv a pochvalu, že se tak pěkně umíte podpořit, otevřít a s chutí se pustit do řešení. Chtěla jsem napsat jen krátký pozdrav. Být osobně účastna. No a až to budu potřebovat já, tak na vás vzpomenu! Jste inspirativní! Držte se!

  2. Děkuji za úžasný článek, díky němu jsem se o sobě něco dozvěděla. Vždycky když přišel jakýkoliv problém s kamarádkou či kamarádem tak jsem utekla, dělo se tak od vždycky. Prostě útěk někam pryč z dosahu… s postupem let si tak nějak uvědomuju, že jsem zůstala úplně sama bez přátel. Ani nevím, zda je to smutné nebo k politování. Mám spoustu známých, ale za opravdového přítele nepovažuji nikoho. Bojím se pustit si někoho blíže k tělu … či duši, tak moc se bojím být zklamaná, že nikomu nedávám šanci. Není to dobré, díky tobě jsem si to uvědomila a začnu s tím pracovat

    • Ahoj Jani! Děkuju moc! Tvůj vhled do situace je úžasnej, takže vůbec nepochybuju o tom, že se posuneš přesně směrem kterym chceš! Držíme ploutve!:)

  3. Holky a Karolíno, díky moc za článek. Poslouchala jsem k tomu i meditaci. Bylo to úžasný! Mám školku a poslední dobou „válčím“ s jednou učitelku. Ona mě točí, naštvává. Vím, že mi nastavuje zrcadlo a takový ty kecy, ale stejně mě vždycky dostane a já se cítím vzteklá a ještě nedostatečná. A tak jsem šla do té meditace, jejíž otázky jsou popsané v tomto článku a došla jsem k vnitřnímu dítěti a zranění hned při příchodu na svět. Ta emoce byla jako kamení v břiše a byl to pocit zneužití. A já si uvědomila, že je to vážně tak. Cítím se s tou osobou, že mě zneužívá a to je to, co mě točí. Cítím se využívaná. A to jsem cítila od svých rodičů, když jsem se rodila. Bože! To je úleva. tak a teď do toho půjdu a klidně to zkusím v rozhovoru s ní přiznat. Hele, v tomhle se cítím zneužívaná. Nelíbí se mi to. Držte mi palce! díky za to, že jsem to mohla sdílet a Karolíně za meditaci. S lsákou Romča

    • Ahoj Romano! A díky moc za tvůj úžasnej komentář a odhalení! Jsem strašně ráda, že ti to takhle pomohlo a taky jsem na tebe hrdá! Fakt!:) Držím palce, ať to s kolegyní dobře dopadne (určitě jo!;) a posílám rybí objetí!

  4. Tak tohle se mnou absolutně rezonuje ;) Děkuji!

  5. Děkuji Vám..jsem ráda, že jsem narazila na obohacujícíí článek..i u mě slzy v očích..:-), pěkný den..

  6. Smekám Karoli, opravdu krásný a poučný článek ve kterém se vidím taky … Děkuji za něj :-*

  7. Holky, můžu říct snad jenom DĚKUJU! Děkuju, že tu jste, abych s váma tohle všechno mohla sdílet a že se na oplátku zase takhle odvážně otevíráte i vy nám. Vážim si toho. Fakt. Moc. Jste skvělý! :*

  8. Když jsem četla tenhle článek, trošku se mi u něj svíralo srdíčko, protože stejné pocity znám, asi jsme si tím prošli všichni a jen jsem se opravdu bála co se mohlo stát. Výsledek je naštěstí úlevný a za článek moc děkuju :-) Taky moc děkuju za poslední čtyři body, opravdu moc. Protože se právě snažím před něčím, někým utéct a neřešit to, ale toto mě přesvědčilo, že to vyřešit musím a čím dřív, tím líp :-) důležité je, že se nemám čeho bát, protože to prostě dopadne dobře, tak jak má :-)

  9. Zdravím rybičky…zrovna se tak nějak potácím ve svým životě, nevěda co sama se sebou a naučit se mít rád, mi přijde někdy tak těžký:-( taky jsem prožívala závist, nepřála jsem to pěkný, páč jsem si říkala…-jak to, že ona to má tak jednoduchý ….no ale pak jsem zjistila, že je to v mým pohledu na celý svět, na můj život, na moje činy…často jsem slýchávala, že jsem k ničemu, že ze mě nic nebude, že nejsem pořádná ženská, když nemám dlouhý vlasy….a dlouhá léta jsem v tom žila…ale není to tak, začínám se z toho dostávat a zjišťuju, že je to o pozitivním pohledu na život a všechny akce a reakce, který se mi dějí….jsem jedinečná a výjimečná bytost jako vy a zasloužím si život prožít a ne jen přežít :-) díky za článek, zase další pozitivní událost a nakopnutí vydržet :-) a slzy v očích jsem měla taky :-)

  10. Krásnej článek. Přeju lásku a sílu na zvládání všech démonů.

  11. Tohle je úplně boží článek, u kterýho mám taky trochu slzy v očích :-)

Napsat komentář: Markéta Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *