Jedno z témat, který se pořád tak nějak opakuje, když na sobě lidi a rybičky začínaj pracovat a posouvat se tak směrem ke hvězdám, je: Co kruciš, se všema těma negativistama okolo, co vás stahujou zpátky dolů? Kde se vzali, a jak na ně? No, a tak jsem si řekla, že teda dobře, že se na to teda dneska podíváme, jo?:)

To se má tak. Cesta ke štěstí a ke stavu, kdy je člověk opravdicky spokojenej s tim, kdo je a kde je, je do veliký míry cesta opuštěná. Je to cesta samoty. Což je taky jeden z hlavních důvodů, proč se po ní spousta lidí nevydává, pančto se tohohle osamocení prostě (a pochopitelně) bojí. Ale proč? Vždyť přece být veselej a pořád dobře naladěnej je děsně prima a chce to snad úplně každej, no ne?:)

No jasně, že jo! Akorát je vždycky potřeba vidět věci tak nějak v kontextech. Tak třeba u nás, v krásnejch českejch luzích a hájích, který jsou plný úchvatnejch a hrozně moc šikovnejch lidí, máme (podle mě) jeden takovej velikej neduh, a sice nikdo nám nikdy o tom, jak moc úchvatný a šikovný jsme, vlastně neřekl! Vždycky to bylo spíš naopak. Kolektivní příběh naší země a našeho národa neni plnej duhy a naděje, ale spíš útlaku a nesvobody. Většina z nás je už od malička vychovávaná ve stylu, „Radši od lidí a od života nečekej nic dobrýho, panč až se všechno podělá, tak aspoň nebudeš zklamanej. A vůbec, moc se neraduj, panč nic netrvá věčně!“ A vlastně se neni vůbec čemu divit! Protože jo, to co zažili naši rodiče, babičky a pradědové jsou zkušenosti, který je naučily, že na tom, co oni chtějí, po čem touží a k čemu se vztahujou, vůbec nezáleží. Důležitý je to, co chce někdo tam nahoře, někdo, kdo má moc a kdo je většinou taky pěknej lump.

Zkrátka kolektivní přesvědčení většiny lidí (a to nejenom těch v naší krásný zemi) je to, že jsme oběti vydaný na pospas někomu nebo něčemu jinýmu. Vnitřně každej z nás sice tak nějak cítí (aspoň trošičku), že to možná nebude úplně pravda, ale jenom málo lidí (zatim) sebere dost odvahy na to, aby tomu uvěřilo natolik, že se pokusí překročit svůj vlastní stín.

V okamžiku, kdy to udělá, tak se ale pouští do dost neprobádaný krajiny. Najednou si totiž všímá věcí, který ostatní nevidí… Vnímá krásu a potenciál ve všem, s čim se potkává a co víc, uvědomuje si svojí vlastní sílu a odpovědnost… Za sebe sama a za svůj život. Přesouvá se z role oběti do role tvůrce.

A to je právě chvíle, kdy se najednou ocitá v samotě. Všem okolo totiž takovej stav připadá dost podezřelej. „Hele, jakto, že je ta holka (případně kluk ;) tak spokojená? To je ňáký divný, ne? By mě zajímalo, co (nekalýho) za tim asi bude!“ A vlastně jim to ani nejde mít moc za zlý, prtž člověka, kterej je tak zacyklenej v přesvědčení, že za jeho nespokojenost můžou všichni ostatní, ani nenapadne, že by mohl bejt někdo šťastnej prostě „jen tak“, sám od sebe a vlastním přičiněním.

Pravdou je, že většina lidí sice mluví o tom, jak chce být šťastná, ale ve skutečnosti to tak vůbec neni. Kdyby totiž vážně chtěla, tak už dávno šťastná je. Jenomže ono to neni jednoduchý. Vyžaduje to odvahu, rozhodnutí a odpovědnost. A tyhle věci je fakt těžký najít, když vám od malička tlučou do hlavy, že je lepší hrát na tu bezpečnou notu. A pocit bezpečí, to je právě to, o co tady běží, rybičky!;)

Spousta lidí ve skutečnosti CHCE bejt v roli oběti, ať už to znamená být nemocnej, zůstávat v nefunkčním vztahu nebo v práci, která ho ničí… Protože jsou na to jednak zvyklý a druhak je to často způsob, kterym se v životě naučili získávat si pozornost a lásku druhejch. Je to totiž hlavně ve chvíli, kdy je člověku blbě, kdy je nešťastnej a na dně, kdy ho konečně někdo vobejme, pohladí a řekne, že to všechno bude zase dobrý. Kdy se i ostatní otevřou, postěžujou si, jak je ten život na houby a všichni jsou najednou vlastně spokojený.

A právě od toho se odvíjí ta samota ve štěstí! Cesta ke spokojenosti je totiž cesta risku a ochoty spoustu věcí obětovat. Je to taky cesta uvědomění si vlastní síly a potenciálu. A tak když jste pak veselí a nic vám nechybí, tak si s váma ostatní vlastně najednou nemaj co říct! Protože vy už je nepotřebujete, víte, že to všechno zvládnete sami a že už jste navíc i něco zvládli sami, což může druhýmu dát pocit bezvýznamnosti a ještě to vede k děsivýmu uvědomění, že „Jééééžiši, ten Pepík je tak spokojenej, až bych mu nejradši dal trochu pěstí, pančto jakto, že já kruci nejsem?“:))

Je to o nich

V takovejch chvílích je dobrý vědět, že to, jak se druhá strana chová, s váma v zásadě nemá vůbec co dělat. To, že na vaší spokojenost někdo reaguje odmítavě nebo naštvaně, s váma nemá nic společnýho ve smyslu, že byste tomu člověku snad měli něco vysvětlovat, nějak se obhajovat nebo se ho dokonce o něčem snažit přesvědčovat. Vaše „úloha“ je dostatečná právě už tim, že prostě jste, tam kde jste a ať si z toho ta druhá strana vezme, co zrovna chce a na co je připravená.

Je to ale i o vás

Žádná konfrontační situace ale zároveň nikdy neni jenom o tom druhym, ale i o vás.

„Cože, co to je za blbost, Karolí?! Vždyť si úplně protiřečíš!“ Ale ba ne, hnedka to vysvětlim.;)

Každej člověk, kterýho v životě potkáme, je odrazem nás samotnejch. Je naše zrcadlo. V dobrym i ve zlym. To znamená, že když máme třeba někoho rádi, něco na něm obdivujeme, tak je to vlastně jenom proto, že se v něm sami poznáváme. Ten člobrda nám připomíná vlastnosti, který nosíme hluboko v sobě a který se v nás díky němu probouzí. Proto třeba když někoho milujeme, tak máme často pocit, jako bysme ho znali celou věčnost. Protože vono jo!;)

Platí to ale i obráceně. Takže když nás na někom něco dráždí nebo rozčiluje, je to většinou proto, že tak nějak ve skrytu duše tušíme, že ve skutečnosti nejsme o nic jiný. Že všechny ty věci, co nás na něm štvou, máme vlastně taky.

Achilovka pozitivního myšlení

Čimž se dostávám asi k tomu vůbec nejdůležitějšímu.;) Spousta z nás, která se dá na pozitivní myšlení a tvůrčí přístup k životu si v sobě vybuduje představu negativních emocí jako nějaký pětihlavý vobludy, která stojí za veškerym utrpením světa a kterou je tim pádem potřeba jednou pro vždycky zničit. Ve jménu boje za štěstí si zkrátka vyrobíme nepřítele v podobě všeho, co je negativní a přitom nám unikne to nejdůležitější… Že vlastně furt s něčim bojujeme! Že se pořád vymezujeme PROTI něčemu, před čim se snažíme utéct, namísto toho, abysme to s klidem přijali.

A právě proto nám taky všichni ty negativní lidi choděj do života. Aby nás naučili, že i kdybysme se na hlavu postavili, tak se těch stinnejch stránek svojí osobnosti prostě nezbavíme. Cílem totiž neni vymazat negativní emoce z povrchu zemskýho, ale naopak je přijmout za svý jako přirozenou součást bytosti, života, vesmíru… všeho!

Takže, rybičky, až zase narazíte na nějakýho toho negativistu, zkuste se zeptat, ne, „O co mu to jako jde? Co má ten člověk za problém?“, ale „Tyjo! Proč jsem takovýho člověka potkal/a? Co mám JÁ za problém? Co mi tahle rybička asi odráží?“ Schválně jestli se pak kolem vás takoví lidi budou dál hemžit a nebo se postupně úúúúúplně vytratěj… ;)

P.s. Už jste zkusili můj kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY? Najdete ho TUHLENC, hnedka dole pod videem a úplně ZADARMO (no, fakt!;)! Je dělanej hlavně pro rybí holčičky, ale chlapečci, kterym nebude vadit, že je budu oslovovat v ženskym rodě, jsou samozřejmě vítáni taky!:)