Dieta. Ženy všech věků a velikostí, stejně jako i spousta mužů, s ní někdy měly tu čest a naprostá většina z nich by pravděpodobně tu zkušenost nejradši zapomněla. Počítání kalorií, Atkinson, omezování tuků, cukrů, zákaz jezení po 17. hodině…Diet je nekonečné množství, všechny jsou “zaručené”, “naprosto přirozené” a logické, přestože se jejich principy navzájem často zcela popírají a všechny mají také jedno společné: žádná z nich dlouhodobě nefunguje.
Pokud jste si prošli podobnou dietářskou zkušeností (dlouholetou a neúspěšnou) jako já, (začali jste ve 14 letech a s menšími odmlkami jste víceméně na j
edné dlouhé dietě pravděpodobně až dodnes) museli jste si určitě položit otázku, “proč”? Proč, kruci, nic z toho nefunguje?? Já jsem za ta léta boje s tlustými stehny nakonec přece jen došla k odpovědi, která je sice americky prvoplánová a zní jako klišé, nicméně je jednoduchá a hlavně pravdivá.
Problém už je totiž v samotném slově dieta. Co to vůbec je? Já osobně bych ji definovala jako nekonečné, krystalické utrpení doprovázené nesnesitelnou touhou na všechno se konečně vykašlat, což se také většinou záhy stane. Výsledek? V lepším případě žádný, v horším je to 5 kg navíc a následná depka. Dieta je totiž mučení neviňátek, souboj sama se sebou a proto taky zaručený neúspěch.
Nedávno jsem koukala na dokument o Atkinsonově hubnutí, které je založené na tom, že zcela omezíte příjem všech cukrů a škrobů a žijete o masu a sádle. Úžasné! Revoluce! Všechno, co většina diet zakazuje najednou můžete jíst! Bůček ke snídani, bůček k obědu, bůček k večeři a k tomu hezky majonéza. Za měsíc budete mít figuru jako hvězda z Hollywoodu. A opravdu, lidé na Atkinsonovi hubnou jako diví. Škoda jenom, že z toho nemůžou mít radost, protože mají zároveň i depresi. Jsou utahaní, podráždění, vyčerpaní, zkrátka je jim mizerně. Vím, o čem mluvím, protože Atkinsona jsem sice nikdy nezkoušela, ale nízko-škrobová dieta mě samozřejmě neminula. Když si na to dnes vzpomenu, sypu si popel na hlavu, co jsem to byla za tele. S podobnými způsoby hubnutí se to má totiž tak, že jsou ve všech případech hrozně překombinované a ať už se tváří sebepřirozeněji, vždycky jsou vlastně dost postavené na hlavu (článek o nízko-škrobových dietách a tzv. paleolitické stravě naleznete zde). Slabým článkem většiny diet na světě je tak to, že totiž pracují PROTI vám. Nutí vás zatnout zuby a vyhlásit svému tělu válku. Není potřeba mnoho důvtipu na to, aby bylo každému jasné, že taková bitva je vždy předem prohraná a že jen otázkou času, kdy se na to člověk vykašle.
V čem tedy tkví úspěch? V přesně opačné strategii. K tomu, abyste zhubli nebo vůbec docílili jakékoli kýžené tělesné i netělesné změny, je potřeba mít se rád a vážit si sám sebe. Teď nejspíš obracíte oči v sloup a říkáte si, “Jéééžiši, to jsou takovéty rádoby moudré řeči,” a já tomu TAK rozumím, protože moje reakce byla zpočátku úplně stejná. Nakonec jsem ale nějak přemohla svojí pýchu (nebo co to vlastně bylo :)) a uvědomila jsem si, že když se nad tím zamyslím, dává to dost smysl. To, že hubnutí je zejména otázkou stavu lidské psychiky je přece známá věc a koneckonců všechno jde vždy lépe, pokud se to dělá s nadšením a radostí. Když tedy člověk přestane bojovat a místo toho o sebe začne s láskou vesele pečovat, celá věc hned dostane zcela jiný rozměr. A právě v tomto poznání tkví jednoduchost, o které jsem psala dříve. Jednoduché věci ale zároveň bývají těmi nejtěžšími na světě. Pochopit sebe sama a zásadně překopat způsob, jakým se člověk nahlíží chce notnou dávku trpělivosti a možná i odvahy, a proto to spousta lidí vzdá dříve, než začne. Když si ale člověk uvědomí, že má na výběr, že buď může vzdorovat a bojovat s větrnými mlýny a nebo se může smířit a tím pádem změnit, osvobodí sám sebe a má již tak vlastně půlku práce za sebou.
Smažený sýr s hranolkami nebo pytlík bonbónů už tak nebudete vnímat jako to zakázané ovoce, kterým si občas uděláte dobře, ale jako něco, co vás nechává chladnými, protože víte, že vám to škodí. Už nebudete mít to nutkání “odměnit se” něčím, o čem víte, že vám to ve skutečnosti ubližuje. Začnete se „rozmazlovat“ ovocem a ať už vám to teď připadá jakkoli divné, bude to pro vás najednou ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Tajemství je tedy ve vnitřní změně, ve změně myšlenkového a emocionálího (i duchovního, chcete-li) naladění, po němž půjdou všechny diety k ledu. Začnete znovu vnímat své tělo, jeho potřeby, složitost a dokonalost a navážete s ním zcela nový vztah plný úcty, vděku a lásky.
Moje kamarádka by teď určitě poznamenala, že se mám vrátit “na ten svůj fialovej mráček s jednorožcema,” :) ale osobně se mi potvrdilo, že to opravdu funguje. Kila, s nimiž jsem se léta mořila, šla dolů až když jsem přestala vnímat jídlo jako nepřítele. A co víc, jakmile na ten věčný boj s váhou tak nějak rezignujete, hrozně se vám uleví a přestanete to konečně řešit. Samozřejmě, cesta je to dlouhá a občas trnitá. Stále mám období, kdy se kouknu do zrcadla a nejradši bych se neviděla. Stále mám svoje částečné návraty k dietám a k sepisování černých listin potravin, ale po opakujících se neúspěších se nakonec vždycky zase nějak proberu a uvědomím si, že takhle to nepůjde. Pozastavím se a zeptám se sama sebe proč si tohle dělám? Většinou pak příjdu na něco moc zajímavého a posilněna zkušeností se vrátím na cestu, která už tak vlastně dávno nemá s hubnutím vůbec co do činění. Je to spíš cesta poznávání příčin a vzorců, které vedou k určitému chování, cesta k poznávání sebe sama a k osobnímu růstu.
P.s. Pokud by vás toto téma zajímalo více do hloubky, doporučuji tyto stránky: www.amazingbodynow.com. Andrea Albright je holka z Kalifornie, vyučuje yogu a dělá osobní trenérku. Asi před dvěma lety jsem na ní čistou náhodou narazila na internetu a koupila si její elektronickou knížku, která rozebírá myšlenkový, emocionální a duchovní aspekt hubnutí. Je plná velmi zajímavých informací a otázek k zamyšlení a vřele ji doporučuji všem dobrým angličtinářům.:)
ZDROJ:
Andrea Albright: www.amazingbodynow.com
OBRÁZKY:
Wiki commons
