Ahoj rybičky moje zlatý! Tak konečně píšu od těch praštěnejch klokanů!:) A věřte mi, myslim na vás kudy chodim, protože tady je takovejch krásnejch míst a divnejch zviřátek, až z toho oči přecházej. A lidi, ty jsou vám tady taky takový hezký, milý a usměvavý… Proháněj se po ulicích na skateboardech nebo se surfem v podpaží a nejenom že vypadaj vesele a že nic neřešej, ale oni FAKT JSOU VESELÝ A FAKT NIC NEŘEŠEJ!:D

Minule jsem šla nakoupit a ta pani za pokladnou se usmívala tak, jak se neusmívám ani já po vážně dobrym kafi, povídala si se mnou o životě, vtipkovala, popřála mi krásnej den… A mě to vedlo k zamyšlení, jak je to, kruciš jako možný?!:D Já si totiž pořád dělám srandu, že je to tady země jednorožců a duhy, ale co když je to vážně pravda?!:D

Ale pak mě napadlo, že ne, že duhou to nebude. Všichni jsme přece pořád ty stejný lidi. Napadlo mě, že to bude vírou. Ale ne tou náboženskou. Prostě vírou v lidi… Vírou v to, jak vlastně funguje svět, jaký v něm máme každej místo a tak. 

Ono je totiž úplně jedno, kde se člověk narodí. Jestli v Čechách, v Austrálii a nebo třeba v Gaze. Jestli je to kluk, nebo holka, jak moc je hezkej nebo ošklivej, chytrej nebo hloupej… Tohle všechno jsou totiž věci, který si vymyslel až lidskej mozek. Tyhle kategorie. Tohle rozdělení.

Protože když na svět příjde malý rybátko, tak je tohle všechno jedno. Důležitý je jenom to, že je. Neexistuje pro něj žádný „dobře“ a „špatně“, „možný“ a „nemožný“, „hodný“ a „zlý“… Do doby, než příjde ňákej dospělej, kterej ho naučí, „jak to na světě chodí“ a předá mu tak svůj pohled na svět. Svojí víru.

Každej člověk tak vlastně fakt začíná svůj život jako nepopsanej kus papíru, na kterej si postupně kreslí a co z toho nakonec bude za obrázek, je tím pádem věc jeho rozhodnutí.

A jasně, když jsme děti, tak to rozhodnutí neni tak úplně naše. Kreslí za nás právě ty rodiče a učitelé, kamarádi a společnost, ve který žijeme… Jenomže pak dospějeme a hádejte co? Najednou už máme ty pastelky v ruce my!:) A i když vám třeba příjde, že to, na co se koukáte, je děsná čmáranice, tak je jenom na vás, co s ní uděláte.

Já vim, člověk se bojí, že do toho hrábne a bude v tom ještě větší bordel,:) ale rybičky, viděly jste někdy postmoderní umění?! Čim větší „patlanice“, tim dražší ten vobraz je!:D Má v sobě totiž spoustu skrytejch linek, spoustu vrstev, významů a poselství a je tim pádem děsně zajímavej!

Já si z toho dělám legraci, ale ono je to vlastně hrozně pravdivý! Protože i když máte pocit, že už se nedá vůbec nic dělat, že je to plátno úplně zničený, tak před sebou pořád máte milión řešení. Jo, možná bude potřeba zahodit pastelky a vzít si olejový barvy, ze kterejch máte strach, protože je to s nima těžký. Nejdou gumovat, jsou výrazný, neumíte to s nima a nejspíš se budete muset někoho zeptat, jak se vlastně používaj a nebo si o tom minimálně přečíst ňákou knížku, ale JDE TO! A než se nadějete, tak budete mít z tý čmáranice krásnej obraz!;)

A co to teda má všechno společnýho s tou australskou pani prodavačkou?:)

No, to, že to, jak vidíme svět, svoje místo a možnosti v něm, je jenom věc ROZHODNUTÍ. 

My se nerodíme do světa, kde už je všechno tak nějak daný. Je to přesně naopak!

Rodíme se do světa, kterej si sami malujeme. Každej sice máme k dispozici jinej druh štětců a barev, ale kouzlit můžem všichni stejně. A je tudíž jenom na nás, jestli si ten svůj svět vykreslíme jako plnej příležitostí a lidí s dobrym srdcem a nebo plnej překážek a otrávenejch obličejů, který zapomněly, že maj ty svoje pastelky pořád v kapse. 

Takže, abych tuhle hlubokou analogii nějak smysluplně zakončila, tak přichází obligátní otázka.:)

Jak vypadá ten váš obrázek, rybičky?

Jak moc je barevnej a příjemnej na pohled? A jestli neni, tak co myslíte, že byste s nim mohli udělat (spálení se nepočítá!:D)?

P.s. Taky byste konečně chtěla mít fakt ráda sebe sama? Tak pak určitě vyzkoušejte můj kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY!;) Najdete ho TUHLENC, hned dole pod videem a úplně ZADARMO (no, fakt!;)! 

 www.karolinadobrovska.cz

Obrázek postmoderní je, prosim pěkně, z Wiki commons