Všechny důležitý životní moudra typu, „Mějte rádi sebe sama!“, „Poslouchejte hlas svého srdce!“ nebo třeba, „Vykašlete se na to, co si myslí ostatní!“ se vyznačujou několika společnejma znakama.

• Jsou překvapivě prostý a jednoduchý
• Jsou pravdivý a všichni to tak nějak víme
• Teoreticky je máme většinou bezvadně zmáknutý a…
• Jsou to ty nejhorší klišé na světě, který když slyšíte, tak šílíte, protože jsou sice moc hezký, ale nikdo vám neřekne JAK to kruci asi máte udělat?! JAK máte mít rád/a sebe sama, když se vám při pohledu do zrcadla chce brečet a JAK se asi máte vykašlat na to, že si o vás vaše tchýně pravděpodobně myslí úplně to nejhorší?!

Rada, „Prostě se s tím smiř. Všechno je přesně tak, jak má být,“ je další takový pravdivý, ale často hodně neuchopitelný moudro…

Napadlo mě to teď nedávno, když jsem se zase potýkala s tim, že ne všechno se vyvíjí úplně podle plánů a tak, jak bych si to bejvala ideálně představovala. Někdy totiž přesně víte, co chcete, za čím jdete, jakej je váš sen, strašně moc se snažíte a… ono houby! Věci se nedařej a vlastně to vypadá, že čím víc to všechno plánujete, čím víc se snažíte mít všechno pod kontrolou, tím víc to jde tak nějak do kopru.

A to je právě vono! Ono totiž „mít věci pod kontrolou“ neni vždycky ten nejlepší recept na úspěch.

To se má tak. My lidi potřebujeme mít v životě pocit bezpečí a ten mámě většinou jenom když můžeme tak nějak předvídat, ideálně vědět, co se bude dít. Dneska, zejtra, ale i za 10 let. Proto si taky budujeme nejrůznější návyky a stereotypy od toho, jak si ráno mícháme kafe a žehlíme košili až po to, že třeba leta chodíme pořád do tý samý práce, která nás sice štve, ale prostě už jsme si tak nějak zvykli. Budujem si rituály a vymejšlíme plány B, abysme tak předešli nepříjemnejm překvapením, při nichž nemáme tušení, co teď. A do jistý míry je to všechno samozřejmě potřeba! Nicméně to, „do jistý míry“ je tu strašně moc důležitý!

Ať se nám to totiž líbí nebo ne, v životě jsou věci, jejichž průběh a řešení zkrátka neni v naší moci a nebude v ní ani kdybysme se postavili na hlavu a zuřivě u toho máchali ploutvičkama! Některý věci jako třeba to, že zejtra zase výjde slunce nebo měsíc, sice totiž zásadně ovlivňujou náš život, ale jejich průběh jde absolutně mimo nás. Zkrátka nějak jsou, nějak fungujou a našim úkolem neni je měnit a mít je pod kontorlou, ale smířit se s nima a naučit se s nima žít.

Některý věci je v životě prostě potřeba příjmout tak, jak jsou a s důvěrou „odevzdat“ jejich řešení přírodě.

S tim východem slunce nebo měsíce nám to zrovna jde docela dobře, tak proč to tak nemáme i se všema svejma problémama?! S věcma, který se zuby nehty snažíme vyřešit a přitom to evidentně neni v naší moci?

V souvislosti s důvěrou v to, že Vesmír tak nějak zařídí, že všechno dobře dopadne, jsem jednou četla krásnej příklad. Představte si, jak se třeba vyvíjí lidský (nebo jakýkoli jiný) miminko. Ono totiž roste úplně a docela „samo od sebe“. K tomu, abyste vytvořili novej život nepotřebujete nic jinýho, než nějakej pořáteční záměr (přání, že chcete rybátko) a akční impulz (početí). Pak už vlastně neděláte vůbec nic. Jenom čekáte, dáváte si pozor, abyste tomu novýmu životu šli naproti tim, že mu vytvoříte zdravý podmínky pro vývoj a prostě důvěřujete mámě přírodě, že to všechno zařídí za vás. A ono jo! Vesmír způsobí, že ze dvou pidi buněk vznikne jedno doopravdický, (obří) živý miminko! Neni to boží?!:) A co víc, kdybyste do tohohle křehkýho procesu chtěli nějak zasáhnout, třeba ho urychlit a prostě jakkoli tlačili na pilu, tak byste ho tim na tuty akorát celej zničili!

No, a v životě po narození se to má často úplně stejně! K tomu, aby věci dobře dopadly většinou prostě stačí mít „jenom“ nějaký přání, dát jeho zrodu ten pořáteční impulz tim, že uděláme nějakej první krok a pak už je potřeba jenom čekat, důvěřovat, že vás Vesmír vyslyší a zbytečně do toho nerejpat!:)

A tim teď samozřejmě nemyslim, že se máte ode dneška na všechno vykašlat, hodit si nohy na stůl a čekat, že „ono to ňák dopadne“, rybičky!:) Protože ať už se děje cokoli, nikdy vás nebude moct zachránit nikdo jinej než vy sami… (jo, to je trochu děsivý, ale na druhou stranu taky osvobozující :). Proto je právě taky tak důležitý mít nějakou vizi a jít jí naproti. To, o čem mluvim jsou problémy, který se táhnou a vlečou a u kterejch máte pocit, že už jste udělali úplně všechno, co je ve vašich silách, ale posun kupředu je zatim veškerej žádnej.

No, a co to teda všechno znamená?

Přestaňte řešit JAK přesně se věci stanou, JAK proběhnou, KDO vás osloví, KOHO přesně potkáte, KDE se to stane… Na tohle všechno se jednoduše vybodněte!:)

Důležitý je vědět, CO chcete a PROČ! Že třeba chcete práci, která vás bude bavit a naplňovat, protože v tom, co děláte teď jste nešťastný. Nebo že chcete svojí spřízněnou rybičku, protože si jí prostě zasloužíte. Vyšlete ven svoje přání a to JAK se vám splní už nechte na někom tam nahoře. Tam totiž stejně vědí nejlíp jak na to.;)

No, a aby to zase nevypadalo, že to se jen tak lehko řiká, ale těžko dělá, tak jsem pro vás vymyslela pár praktickejch rad a cvičení, jak přestat řešit věci, který stejně nejsou ve vaší moci a smířit se s tim, co je.

Jak to přestat řešit (jakože doopravdy):

• Odhoďte to svoje břímě do pryč! Někam se na chviličku posaďte, zavřete si oči a představte jak na zádech nesete jeden velikánskej baťoh. Je strašně těžkej a plnej kamenů… Všech těch problémů, co vás tolik tížej a s nimiž si nevíte rady. Představte si, jak lezete třeba na nějakou horu nebo kopec a když už fakt nemůžete a melete úplně z posledního, najednou se rozhodnete, že ten bágl vezmete a prostě ho zahodíte dolů do propasti. Vžijte se do toho pocitu, jak si to bříme sundaváte ze zad, odhazujete ho a s neskutečnou úlevou sledujete, jak vám pomalu mizí kdesi hluboko v tý díře pod váma. Pak si sedněte a užívejte si tu lehkost. Sledujte, co se vám děje v těle, jak se cítíte… Koukněte se kolem sebe na ten nádhernej výhled, kterýho jste si předtim ani nevšimli, pančto jste šli celou dobu s hlavou skloněnou dolů. Zůstaňte s tim pocitem úlevy, lehkosti a vědomí, že je všechno dobrý. Že jste všechny ty kameny jenom vrátili tam, kam patří a že teď jste volní.
• Vyrobte si pytlíček na problémy. Vezměte si nějakej látkovej pytlíček nebo třeba i nějakou hezkou krabičku, která bude mít jenom jeden jedinej účel. Budete do ní dávat problémy. A pokaždý, když vás bude něco moc trápit, tak si to napište na kus papíru nebo třeba na kamínek, kterej do tý krabičky schováte. Můžete si udělat i takovej svůj malej rituál, kdy vždycky při předání toho svýho trápení poděkujete Vesmíru za to, že od teďka bere všechno, co vás tíží, na sebe. Že mu důvěřujete a necháváte svoje problémy odejít. Pytlíček zavřete, někam ho schovejte a až do příště na něj úplně zapomeňte;)

P.s. Taky byste konečně chtěla mít fakt ráda sebe sama? Tak pak určitě vyzkoušejte můj kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY!;) Najdete ho TUHLENC, hned dole pod videem a úplně ZADARMO (no, fakt!;)! 

 www.karolinadobrovska.cz