Ahoj rybičky!

Během naší nedávno probíhající akce 30 dní intenzivní rybí sebelásky, kde jsme se učili, jak mít dovopravdicky rád nebo ráda sebe sama, si jedna závojnatka tak trošku povzdechla, že by jí zajímalo, jestli to někdy dokáže na 100%. Jako tu sebelásku. Zkrátka jestli se někdy bude mít ráda úplně a docela a bez jedinýho malinkýho zaváhání. No, a mně tahle otázka přišla tak hrozně zajímavá, že jsem se o ní rozhodla malinko rozepsat.:)

Příjde mi totiž, že v týhle jedný malý větě s otazníkem to možná nakonec celý často vězí. Protože víte, jak se řiká, že „cesta je cíl“, žejo? Já vim, zase další moudro, co jsme ho každej slyšel už aspoň tisíckrát, ale jsou to právě takovýhle zdánlivě bezvýznamný události nebo otázky, který člověka donutěj pochopit, co tim chtěl vlastně básník říci.

Pamatujete, jak když jste byli malí a jeli jste Škodovkou 105 (mladší ročníky už se možná vozili i Favoritem :D) na chatu, na prázdniny a nebo prostě někam na výlet, tak vám někdy ta cesta přišla úplně nekonečná? A protože už jste to prostě nemohli vydržet, tak jste vystrčili hlavu do tý díry mezi předníma sedačkama a nevinně pronesli slavnej dotaz, „Tati, a kdy už tam budééééém?!“, načež maminka vás nejspíš uzemnila něčim jako, „Až tam budem, tak tam budem! Tak si hezky hačni a koukej se z okýnka!“

Netrpělivost. To je taková blbá lidská vlastnost, který třeba zrovna já osobně mám teda požehnaně a která člověka nutí dívat se pořád dál, aspoň o jeden krok napřed a tim pádem ignorovat všechno to, co už se děje TEĎ… a tudíž vlastně všechno, co má doopravdy smysl. A schválně by mě zajímalo, jestli to máte podobně, ale já se teď, když někam jedeme, vždycky ze všeho nejvíc těšim právě na tu CESTU. Na to, co na ní uvidim, kudy to zas pojedeme, jaký tam budou města a stromy a lidi, jaký tam budou mít kafe a dobroty… A to, že najednou dorazíme do cíle, je pro mě upřímně často vlastně tak trochu zklamání, protože to znamená, že už jsme „dojeli“.

Hmmm, a co to má jako společnýho s tou 100% sebeláskou, Karolí?

Mno, společnýho to má to, že proces poznávání sebe sama a postupný „zamilovávání se“ do sebe sama (nebuďme troškaři, že!:) je právě taky spíš cesta než nějakej cíl.;) 

A to už jenom proto, že pro většinu z nás je strašně těžký představit si, jak taková opravdová sebeláska (viděná jako jakýsi cíl) vlastně vypadá. Jasně, lidi vám poví, že to znamená dělat pro sebe ty správný rozhodnutí, neřešit už těch pár kilo navíc, dělat věci, co vás baví… Ale upřímně, jak moc uchopitelná je taková představa pro někoho, kdo je třeba zvyklej žít celej život pro druhý nebo kdo třeba nenávidí svoje stehna už od 6. třídy? Ze zkušenosti vím, že jediný, co takovýhle vnímání sebelásky jako jakýhosi cíle kdesi v dáli způsobuje, je frustrace z toho, kde vim, že bych mohla (nebo měla) být a kde jsem ve skutečnosti a tim pádem jenom další prohloubení pocitu vlastní nedostatečnosti.

Ještě důležitější věc je ale ta, že jakmile si uvědomíte, že teda vlastně asi nemáte sami sebe dost rádi, tak se ve vás automaticky zrodí pocit viny (jako by ho do tý doby nebylo dost). Začnete si všímat všeho toho, co jste až do teď dělali špatně a logicky to chcete začít měnit. Což neni vůbec z definice špatně až na jeden malej háček. My tyhle změny většinou vnímáme jako nutnou podmínku k tomu, abysme si mohli sami sebe začít vážit. Protože člověk, co má sám sebe rád na 100% se přece pozná tak, že na sobě zapracoval (změnil se) natolik, že už si nikdy nic nevyčítá, nikdy si nepříjde jako blbec nebo nešika, zkrátka už nikdy na sebe neni ošklivej… Nebo jo?

Ha! A to je právě ono!

Protože jasně, že i člověk, kterej má sám sebe rád, zažívá chvíle, kdy by se nejradši neviděl! Co víc, právě na jejich základě a na tom, jak s takovejma situacema naloží, svůj milující vztah k sobě sama staví! To se má tak. Opravdová láska, ať už je to láska partnerská, rodičovská a nebo ta k sobě sama, je totiž láska bezpodmínečná. To znamená, že je jí absolutně jedno, kdo jste nebo nejste, jak vypadáte, co řikáte nebo jak se chováte. Ona vás prostě přijímá teď a tady, s tlustýma stehnama nebo bez nich, jako blbce, nešiku i někoho, kdo je na sebe příliš tvrdej. To proto, že bezpodmínečná láska nemá potřebu nikoho měnit! Je prostě BEZ PODMÍNKY, díky čemuž je taky 100% a to pořád.

Nic jako 20% nebo 75% sebeláska neexistuje. Láska prostě buď je a nebo neni. A to, že „je“, poznáte právě ve chvílích, kdy byste si nejradši nafackovali a třeba jste to i fakt udělali a přesto si sami sebe vážíte, protože víte, že dělat chyby je v pořádku. Poznáte ji ve chvíli, kdy nemáte potřebu sami sebe měnit proto, aby z vás byl „lepší člověk“, ale třeba prostě proto, že vás to baví. Sebelásku poznáte, až se přestanete ptát, „A kdy už tam budééém?!“ protože pochopíte, že o to vůbec nejde! Vy „tam“ jste vlastně pořád a zároveň nikdy.

To, že si sami sebe začnete vážit, tak ve skutečnosti vůbec neni výsledkem nějakých změn nebo „práce na sobě sama“, ale naopak jejich PODMÍNKOU. Protože opravdová sebeláska přichází ve chvíli, kdy se přestanete snažit být perfektní a místo toho jste konečně sami sebou. 

Tradiční praktické rady na závěr:

• Vybodněte se na to, co všechno byste mohli umět a dělat jinak, co všechno byste mohli být proto, abyste si konečně začali vážit sami sebe a místo toho se zamyslete nad tím, co na sobě máti rádi TEĎ!
• Až budete mít příště zase splín, budete na sebe naštvaný nebo si budete něco vyčítat… Obejměte sami sebe s tím, že je to v pohodě! Je v pořádku nebýt pořád hyper pozitivní a 100% přesvědčení o sobě sama. Je normální a dokonce bych řekla i zdravé o sobě pochybovat! Mějte se proto rádi se vším všudy.

P.s. Taky byste konečně chtěla mít fakt ráda sebe sama? Tak pak určitě vyzkoušejte můj kurz 30 DNÍ OPRAVDICKÉ SEBELÁSKY!;) Najdete ho TUHLENC, hned dole pod videem a úplně ZADARMO (no, fakt!;)! 

 www.karolinadobrovska.cz